Nenašlo se
» Hlavní stránka
» Kalendář
» PuvodJmen
20.prosince
Svátek mají Dagmar, Dominik.
V občanském kalendáři má dnes svátek Dagmar. Toto jméno má záhadný původ. Je možná odrazem slovanského jména Drahomíra, jež znělo Dragomira a v germánském prostředí se změnilo v Dargmer. Protože toto jméno dostala v Dánsku dcera krále Přemysla I. Otakara Markéta, která se tam vdala a byla velmi oblíbena, je docela možné, že si Dánové její jméno přizpůsobili tak, aby znělo „denice“ či spíše „Jitřenka“ čili Dagmar. Možné však je, že právě díky vlastnostem a oblibě české princezny se jí dostalo bez nějakých změn rovnou jména tohoto.
Dagmar, slavná královna dánská a manželka Valdemara II. (1186-1213), se vlastně jmenovala Markéta. Byla dcerou českého krále Přemysla a jeho první manželky Adléty Míšeňské. K ní se Přemyslovec nezachoval zrovna nejlépe: roku ji 1198 zapudil a sňatek zrušil. Nešťastná žena se odebrala i se svými čtyřmi dětmi k bratru Dětřichovi, který byl markrabětem míšeňským. Zdálo se, že Markéta i se svou matkou se již žádných královských poct nedočkají. Spásnou roli však v jejich životě sehrála diplomacie. V roce 1204 přijelo k míšeňskému dvoru velké dánské poselstvo a požádalo Adlétu jménem Valdemara II. o ruku Markéty, o jejíž sličnosti a dobrotě srdce zalétla zpráva až do vzdálených dánských krajin. Tehdy se také Přemysl rozpomněl, že má dceru, a hrdě se k ní začal hlásit. Šlo mu také - a především - o získání nového vojenského spojence. Markétin sňatek s Valdemarem byl slaven roku 1205 v Lübecku, a hned potom se oba novomanželé odebrali do Dánska, kde si mladá královna v krátkém čase získala všechny obyvatele. Láska poddaných k ní šla tak daleko, že v ní mnozí spatřovali světici. V roce 1209 obdarovala Dagmar svého manžela synem Valdemarem. Nebylo jí však dopřáno dlouhého života a již 24. května 1213 zemřela. Její památka v Dánsku trvá do dnešních dnů. U nás o ní napsal Václav Beneš Třebízský román Královna Dagmar.
V církevním kalendáři je dnes připomínán Dominik ze Sila. Tento benediktinský mnich se narodil kolem roku 1010 v Ca_asu a v mládí pásl stáda svých rodičů. O dvacet let později, jak se dovídáme, však na příkaz svého opata převzal zcela zpustlý klášter a přivedl ho k největšímu rozkvětu. Stal se tedy v tomto dvacetiletí mnichem. Z Ca_asu po nějakém čase odešel do kláštera v San Millán de la Cogolla, kde byl brzy nato jmenován převorem. Tento klášter kdysi zbudoval král Garciou, který si však svůj dobrý skutek vykládal zvláštním způsobem: za to, že jednou pomohl, vyžadoval od kláštera neustálou vděčnost v podobě darů a hlavně peněz. Dominik však nechtěl o takovéto formě vděčnosti ani slyšet. Raději opustil San Millán, moudře se vyhnul rozepřím s panovníkem a odebral se do Kastilie. Tam jej přijal král Ferdinand a daroval mu do správy zcela zpustošené opatství Silos nedaleko Burgosu (1041). I tento klášter přivedl opat Dominik k velkému rozkvětu. Po 30 letech působení v Silu zemřel Dominik 20. prosince roku 1073 a byl v klášteře i pochován.
Hned po své smrti byl opat uctíván jako světec. Po celý středověk byl Dominikův hrob slavným poutním místem. Ještě před svou smrtí začal Dominik se stavbou klášterního kostela a křížové chodby, jejichž dokončení se však už nedožil. Křížová chodba patří dnes k nejkrásnějším a největším pozoruhodnostem Španělska. Různá zobrazení Dominikova jsou v Silu, v Cogolle a v Ca_asu. Slavným opatovým obrazem je malba od Bartolomea de Cárdenas Bermejo v Pradu (Madrid). Dominik byl určen za patrona pastýřům a zajatcům.
Převzato z: V. Rameš: Po kom se jmenujeme. Encyklopedie křestních jmen. © LIBRI, 2000, 2001.
