II. Vnitřní hlas

Vnitřní hlas nemluví slovy, ale jazykem srdce, jazykem beze slov. Je jako orákulum, které říká vždy jen pravdu. Kdyby měl tvář, vypadala by jako tvář uprostřed této karty: bdělá, pozorná, a schopná přijmout jak temnotu, tak světlo, jež symbolizují dvě ruce držící krystal. Krystal sám symnbolizuje jasnost, přicházející po přesažení všech protikladů. Vnitřní hlas může být i hravý - potápí se hluboko do emocí, a pak se znova objevuje a vznáší do oblak jako dva delfíni tančící ve vodách života. Měsíční korunou spojený s kosmem, zelenými lístky na kimonu se zemí.

Někdy se nám zdá, že slyšíme příliš mnoho hlasů najednou a každý z nich se nás snaží ovlivnit. Zmatek, který v těcho situacích zažíváme nám připomíná, abychom ve svém nitru vyhledali ticho a svůj střed. Jen tak můžeme uslyšet svou pravdu.

Jestliže jsi nalezl pravdu uvnitř sebe, není již v této existenci nic, co bys ještě mohla nalézt. Pravda teď přichází tvým prostřednictvím. Když otevřeš oči, otevírá své oči i pravda. Když zavřeš oči, zavře je i pravda sama. V tom je nesmírná meditace. Když jednou pochopíš, ten trik, nemusíš už nic dělat; ať děláš cokoliv, dělá to pravda; jsi potichu a je to pravda, kdo je potichu. Je to jedna z nejjednodušších meditačních technik. Pomalu, velmi pomalu se podle tohoto jednoduchého receptu všechno usadí, a pak už žádné techniky není potřeba.

Až se uzdravíš, odhodíš meditaci, odhodíš léky. Pak budeš žít jako pravda - zářivá, živoucí, spokojená, blažená, píseň sobě samé. Celý tvůj život se stane modlitbou beze slov, modlitbou samou, milostí, krásou, jež nenáleží tomuto pozemskému světu, paprskem světla odjinud ozařujícím náš temný svět.

XIII. Transformace

Klíčová postava této karty sedí na obrovské květině prázdnoty a drží v rukou symboly transformace - meč, který prosekává iluze, hada, jenž se omlazuje svlékáním kůže, přetržená pouta omezení a jin-jang symbol transcendentální duality. Jedna z rukou spočívá v klíně, otevřená a přijímající. Druhá ruka směřuje dolů a dotýká se úst spící tváře, symbolizující ticho které přichází, když jsme v klidu.

Přišel okamžik pro hluboké odpoutání. Pusť se a přijmi přítomnost jakékoliv bolesti, smutku nebo problémů jako fakt. Je to podobná zkušenost, jakou měl Gautama Buddha, který po letech hledání nakonec došel k tomu, že už není nic, co by mohl udělat, a vzdal to. Ještě té noci dosáhl osvícení. Stejně tak jako smrt, má i transformace svůj čas. A jako smrt, i ona tě přenese z jedné dimenze do druhé.

Zenový mistr není jen učitel. Všechna náboženství mají pouze učitele. Učí tě věci, které neznáš, a chtějí po tobě, abys jim věřil, protože neexistuje žádný způsob jak tyto skutečnosti převést do objektivní reality. Ani učitel však tyto věci nepoznal - pouze jim uvěřil a svou víru předává druhým. Svět zenu není světem věřících. Není pro pravověrné; je jen pro ty odvážné duše, které se dokáží zbavit své víry, nevíry, pochybností, svých proč, rozumů, mysli, a jednoduše vstoupit do čistého bytí bez hranic.

S tím však přichází nesmírná transformace. Proto mě nech říci, že zatímco jsou ostatní zaujati filozofií, je zen zaujat metamorfózou, transformací. Je to ta pravá alchymie: proměňuje tě z obyčejného kovu ve zlato. Její jazyk však musíte pochopit svým milujícím srdcem, ne svými argumenty a intelektuální myslí, ani prostým nasloucháním bez ohledu na její pravdivost. A pak najednou přijde ten okamžik, kdy uvidíš to, čemu ses celý život vyhýbal. Náhle se, jak říkal Gautama Buddha, "osmdesát čtyři tisíc dveří" otevře.

2. Mraky (mysl): Schizofrenie

Postava na této kartě přináší nový nečekaný význam starého přirovnání "cítit se jako mezi dvěma mýnskými kameny". My se však ocitáme přesně v téže situaci, když se zasekneme ve své nerozhodné a dualistické mysli. Mám se pustit rukama a padat hlavou dolů, nebo uvolnit nohy a padat po nohách? Mám jít sem nebo tam? Mám říct ano nebo ne? Ať už se rozhodneme jakkoli, vždy začneme přemýšlet jestli jsme se neměli rozhodnout jinak.

Jediným východiskem z tohoto dilematu je, bohužel, pustit se na obou koncích najednou. Z této situace se se nedostaneš tím, že ji vyřešíš psaním seznamů pro a proti nebo přivoláním své mysli na pomoc. Raději následuj své srdce, jestli ho najdeš. A když ho nemůžeš najít, prostě skoč - tvé srdce začne tlouci tak rycle, že nebude pochyb, kde ho máš.

Člověk je rozdělený. Schozofrenie je normální stav člověka - alespoň nyní. V primitivní společnosti tomu možná bylo jinak, ale stovky let výchovy, civilizace, kultury a náboženství udělaly z člověka dav - rozpolcený, rozdělený, neslučitelný... Ale protože tato rozpolcenost je proti jeho přirozenosti, jednota stále přežívá ukryta kdesi hluboko. Protože lidská duše je jenom jedna, může celá výchova narušit jen okraj člověka. Střed zůstává nedotčen - tak člověk pokračuje v životě. Jenomže jeho život se stal peklem.

Veškerým úsilím zenu je zvavit člověka této schizofrenie, zbavit ho rozdvojené osobnosti, rozpolcené mysli, stát se nerozděleným, sjednoceným, soustředěným, vykrystalizovaným. Tak, jak teď jsi, nemůžeš říct, že jsi. Nemáš žádné bytí. Jsi jako tržiště - spousta hlasů. Když chceš říct "ano", je u toho hned "ne". Nemůžeš ani plně zašeptat "ano"... Takto není možné být šťastný; zoufalství je přirozený následek rozdvojené osobnosti.

VI. Milenci

Láskou nazýváme ve skutečnosti celé spektrum vztahů mezi nebem a zemí. Na té nejpozemštější úrovni je láskou sexuální přitažlivost. Tady se mnoho z nás zasekne, protože naše podmíněnost zatížila naší sexualitu všemi druhy očekávání a potlačování. Ve skutečnosti je největším "problémem" naší sexuální lásky to, že nevydrží moc dlouho. Tepve tehdy, když jsme schopni tento fakt přijmout, ji můžeme skutečně oslavovat takovou, jaká je - uvítat ji, když je tady, a s vděčností se s ní rozloučit, když odejde. S tím, jak budeme dozrávat, můžeme začít ochutnávat lásku, která je za sexualitou a která respektuje jedinečnost toho druhého. Začneme chápat, že nám náš partner často složí jako zrcadlo, odrážející nepoznané aspekty našeho hlubšího já, a tak nám pomáhá stát se celistvými. Taková láska je založena na svobodě - ne na očekávání nebo potřebě. Její křídla nás nesou stále výš, k univerzální lásce, která vnímá vše jako jediný celek.

Všimněte si těchto tří věcí: nejnižší, fyzická láska je sex, nejjemnější láskou je soucit. Sex je níž než láska, soucit je výš než láska, láska je přesně uprostřed. Co je láska, ví jen málokdo. Devadesát devět procent lidí si myslí, že láska je sexualita - není. Sexualita je velmi zvířecí; zajisté v sobě skrývá potenciál v lásku vyrůst, ale není to skutečná láska, pouze potenciální. Když se staneš vědomým a bdělým, meditativním, může být sex proměněn v lásku. Dosáhne-li tvoje meditativnost totálnosti, absolutna, může být láska proměněna v soucit. Sex je semenem, láska květinou, soucit vůní. Buddha definoval soucit jako "láska plus meditace". Když tvá láska není jen touhou po druhém, když tvá láska není jen potřebou, když tvá láska je sdílná, když tvá láska není žebrácká, královská, když tvá láska nic nežádá a chce jen dávat - dávat pro pouhou radost z dávání - přidej k ní meditaci a uvolní se čistá vůně. To je soucit. A soucit je ten nejvyšší jev.