XII. Nové vidění

Postava na této kartě se znovu rodí, vyrůstá ze svých zemských kořenů do křídel, které jí ponesou do nespoutaného. Geometrické tvary kolem jejího těla vyzařují mnohost dimenzí života, jež jí jsou současně k dispozici. Čtverec představuje fyzické, projevené, to co je známo. Kruh představuje neprojevené, ducha, čistý prostor. Trojúhelník symbolizuje podstatu univerza: projevené, neprojevené a člověka, který obsahuje obojí.

Naskytla se ti příležitost vidět život ve všech jeho dimenzích, od těch nejhlubších po nejvyšší. Existují dohromady, a když zkušeností pochopíme, že temné a obtížné je stejně důležité jako světlé a snadné, získáme zcela nový pohled na svět. Tím, že se necháme proniknout všemi barvami života, se staneme celistvějšími.

Jakmile se otevřeš základní pravdě, okamžitě tebou začne proudit. Nejsi už obyčejným člověkem - přesáhla jsi jej. Tvůj vhled se stal vhledem do celé existence. Teď už nejsi oddělená, našla jsi své kořeny. Většina lidí se pohybuje bez kořenů, neví, kde jejich srdce nabírá sílu, neví kdo v nich dýchá, neví nic o životní šťávě, která v nich koluje.

Není to tělo ani mysl - je to něco přesahující všechnu dualitu a nazývá se to bhagavat - bhagavat deseti směrů...

Když se tvá vnitřní bytost otevře, vnímá zpočátku jen dva směry - výšku a hloubku. Tepve pak, pomaličku s tím, jak se sžíváš se situací, se začneš rozhlížet kolem sebe, do dalších osmi směrů.

A když dosáhneš bodu, ve kterém se tvé nahoře a dole setkávají, můžeš se rozhlížet po svém obvodu univerza. Pak se tvé vědomí začne rozvíjet všemi deseti směry, ale cesta je vždy jen jedna.

7. Hmota (tělo): Trpělivost

Někdy nám nezbývá nic jiného, než čekat. Semeno bylo zasazeno do země, dítě roste v lůně, ústřice obaluje zrno písku a přeměňuje ho v perlu.

Tato karta nám připomíná, že máme být bdělí, trpěliví a vyčkávat. Přesně to také dělá žena na obrázku. Spokojeně, bez jediného náznaku úzkosti, jednoduše čeká. Zůstává trpělivá v průběhu všech fází měsíce, měnících se jí nad hlavou, je tak sladěna s rytmy měsíce, že se téměř staly jedním. Ví, že nyní je čas být pasívní a nechat přírodu vykonat svoje dílo. Není však ospalá ani netečná; ví, že je čas připravit se na něco důležitého. Je to období, plné tajemna, podobně jako hodiny těsně před úsvitem. Doba, kdy jediné, co můžeme dělat je čekat.

Zapomněli jsme, jak čekat; čekání je téměř opuštěný prostor. Přitom je to náš nejvzácnější poklad - umět počkat na správný okamžik. Celá existence čeká na pravou chvíli. I stromy to vědí - kdy je čas vykvést a kdy je čas vzdát se všeho listí a stát nahý proti obloze. Ve své nahotě jsou stále krásné a s bezmeznou důvěrou, že staré odešlo a nové brzy přijde, čekají, až jim naroste nové listoví. Zapomněli jsme čekat, všechno chceme hned, ve spěchu. To je pro lidstvo velká ztráta.

V tichosti a očekávání uvnitř tebe cosi vyrůstá - tvoje ryzí bytost. A jednoho dne vyskočí a vzplane, otřese celou tvou osobností; staneš se novým člověkem. Novým člověkem, který ví, co je to obřad, novým člověkem, který zná věčné životní šťávy.

5. Voda (emoce): Lpění na minulosti

Postava zachycená na této kartě k sobě tiskne krabici plnou vzpomínek a je jí zaujata natolik, že se otočila zády k blyštivé sklenici, plné požehnání, jež se nabízejí tady a teď. Její nostalgie z ní opravdu dělá hlupáka a žebračku k tomu, jak je vidět z jejích zašívaných a záplatovaných šatů. Samozřejmě nemusí být žebrákem - není však schopná se otevřít radosti, které se jí nabízejí v přítomnosti.

Je na čase postavit se čelem ke skutečnosti, že minulost už nikdo nevrátí a každá snaha o její opakování je jistý způsob, jak zůstat trčet ve starých stopách, které bys už dávno překročil, kdybys nebyl zaujat lpěním na tom, co už je dávno za tebou. Zhluboka se nadechni, odlož tu krabici a když to nepůjde bez toho, převaž jí červenou stuhou, a dej jí něžné a uctivé sbohem. Život tě míjí a tobě hrozí, že se z tebe předčasně stane vykopávka.

Minulost, přítomnost, budoucnost nejsou skutečným rozdělením času, jsou rozdělením naší mysli. To, co už není před naší myslí, se stává minulostí. To, co je před naší myslí, je přítomnost. A to, co bude před naší myslí je budoucnost.
Minulost je to, co už není před tebou.
Budoucnost je to, co ještě není před tebou.
A přítomnost je to, co je před tebou a vytrácí se z tvého dohledu. Brzo bude minulostí...

Když nebudeš lpět na minulosti... protože lpět na minulosti je absolutní blbost. Už tu není, takže pláčeš nad rozlitým mlékem. Co bylo, bylo! A neulpívej ani na přítomnosti, i ta běží a brzy bude minulostí. Neulpívej na budoucnosti - na nadějích, představách, plánech na zítřek - protože zítřek se stane dneškem, a pak i včerejškem. Všechno se stane včerejškem. Všechno se ti vymkne z rukou. Lpění přináší jen utrpení. Budeš se muset pustit.

XXI. Dokončení

Poslední část skládanky zapadla na své místo, do třetího oka, místa vnitřního vnímání. I v tom neustále se měnícím toku života se najdou okamžiky, ve kterých něco dokončíme. V těchto chvílích jsme pak schopni vnímat celý obraz, složený za všech těch kousků, jimž jsme věnovali svou pozornost tak dlouho. Nakonec můžeme buď být zoufalí, protože nechceme, aby daná situace skončila, nebo být vděční a přijmout skutečnost, že život je plný konců a nových začátků.

Cokoli, co dosud pohlcovalo tvůj čas a energii, je u konce. Dokončením uvolníš prostor pro začátek něčeho nového. Využij toto období a oslavuj obojí - konec toho starého a začátek nového.

Cesta zenu znamená nedoříci věci až do konce. Je to velmi důležitá metoda, musíme jí dobře porozumět. Nedoříci něco do konce znamená dát posluchači příležitost, aby si zbytek doplnil. Všechny odpovědi jsou nedokončené. Mistr tě jenom nasměroval určitým směrem... A než dosáhneš hranic, poznáš, co ti zůstane.

Takže, když se někdo snaží pochopit zen intelektem, propadne. Zen není jen odpověď na otázku, je něco víc. Vyjadřuje skutečnost samotnou... Podstata buddhy není nic vzdáleného - podstata buddhy leží ve tvém vědomí. A tvé vědomí může též sledovat věci, ze kterých je svět složen. Svět skončí, ale zrcadlo zůstane prázdné.