Páže vody: Pochopení

Pták namalovaný na této kartě vyhlíží z něčeho, co vypadá jako klec. Nejsou tu žádné dveře, ale jednotlivé tyče momentálně mizí. Tyče jsou jen iluzí a malý ptáček je přitahován krásou a svobodou, a je povzbuzován ostatními. Roztahuje svoje křídla, přepravený poprvé vzlétnout. Počátek nového porozumění - klec je vždy otevřena a obloha je zde vždy pro naše pátrání - nás činí ze začátku poněkud nejistými. Je přirozené cítit se nejistě, ale důležité je aby nejistota nepřekryla příležitost nové zkušenosti - zkušenosti bezstarostnosti a dobrodružství, vždy existující souběžně s nejistotou. Pohybuj se s lehkostí a jemností. Prociť si vnitřní chvění. Roztáhni svá křídla a buď svobodný.

Jsi mimo vězení, mimo klec, můžeš otevřít svá křídla a celá obloha je tvá. Všechny hvězdy, měsíc a slunce ti náleží. Můžeš kdykoli zmizet v modré věčnosti nad námi ...

Odlož lpění na tomto vězení, vyjdi z klece a celá obloha je tvá. Otevři svá křídla a křižuj nebe tak jako orel. Na tvé vnitřní obloze, ve tvém vnitřním světě je svoboda nejvyšší hodnotou - všechno ostatní je podružné, existuje jen blaženost a extáze. Jsou zde tisíce květin, není možné je spočítat. Všechny se stávají skutečnými díky tvé svobodě. Kapitola 6

VIII. Odvaha

Na obrázku je malá divoká květina, která se na své cestě za denním světlem setkala s výzvou v podobě skal a kamení. Obklopuje ji jasná aura zlatého světla, vyzařuje z ní její něžný majestát. Bez hanby se vyrovná nejjasnějšímu slunci.

Když se v životě dostaneme do nějaké obtížné situace, máme dvě možnosti: můžeme se naštvat a hledat něco nebo někoho koho by chom za své obtíže obvinili, nebo se můžeme výzvě postavit tváří v tvář a povyrůst. Květina z této karty nám ukazuje cestu: její nadšení životem ji vede ze tmy ke světlu. Bojovat s životními výzvami, snažit se jim vyhnout nebo je popírat nemá smysl. Jsou tady, a má-li se ze semínka stát kětina, musíme jimi projít. Měj dost odvahy k tomu, abys rostl do květu, jimž ve skutečnosti jsi.

Smínko nemůže vědět, co se bude dít, semínko nikdy nepoznalo květinu. A nemůža ani věřiz, že může vyrůst v krásnou květinu.

cesta je dlouhá, a je vždy bezpečnější se na ni nevydávat, protože nevíme kudy vede a nic není jisté. Nic nemůže být jisté. Na cestě čeká ticíc a jedna nástrah a rizika - a semínko je v bezpečí, schované uvnitř tvrdé slupky. Semínko to ale zkouší, snaží se; odhazuje tvrdou skořápku, která je jeho bezpečím, a začíná se pohybovat. V tom okamžiku též začíná boj: zápas s hlínou, kamením, skalami. Semínko bylo tvrdé, výhonek bude velmi, velmi jemný, a nebezpečí mnoho.

Semínku žádneé nebezpečí nehrozilo, mohlo přečkat tisíciletí, na výhonek však nebezpečí číhá mnoho. Ale výhonek raší do neznáma, ke slunci, zdroji světla, neví kam, ani proč. Semínko ponese těžký kříž, teď je však opojeno snem a jde kupředu.

Snad je i cesta pro člověka. Je obtížná a mnoho odvahy je třeba.

9. Oheň (činy): Vyčerpání

Na této kartě vydíme potrét člověka, který vyplýtval veškerou svou životní energii ve snaze o udržení chodu ohromné a směšné mašinérie vlastní důležitosti a produktivity. Byl tak zaměstnán dohlížením na to, aby všechno "drželo pohromadě", a "probíhalo hladce", že úplně zapomněl na skutečný odpočinek. Nepochybně si nemůže dovolit být hravý. A kdyby dal přednost výletu na pláž před povinnostmi, mohla by se celá konstrukce zhroutit.

Tato karta nám nicméně neříká jen to, abychom nebyli workoholiky. Ukazuje na způsoby, jak si do života zavádíme bezpečné, ale nepřirozené rutiny a tak se vyhýbáme všemu, chaotickému spontánnímu. Život není obchod, který bychom měli řídit, je to zázrak, který se žije. Je na čase roztrhat diář, vypadnout z továrny, vydat se na malý výlet do neznáma. S odpočatou myslí ti půjde všechno snáz.

Ten, kdo se v životě řídí svou svědomitostí, zatvrdne. Ten, kdo se v životě řídí svým vědomím, zůstane měkký. Proč? - protože člověk, který má nějaké představy o tom, jaký by měl život být, přirozeně musí ztvrdnout. Musí si s sebou neustále nosit svůj charakter. Jeho charakter je něco jako brnění: jeho ochrana, jeho bezpečí; do svého chrakteru investoval celý svůj život. Na každou situaci reaguje vždy svým charakterem, nikdy přímo. Když se ho zeptáš na nějakou otázku, je jeho odpověď už předem hotová. To je známkou tvrdého člověka - je nudný, hloupý a mechanický. Možná je to dobrý počítač, ale není člověk. Něco uděláš a on zareaguje svým zažitým způsobem. Jeho reakci lze předvídat, je to robot.

Opravdový člověk reaguje spontánně. Když mu položíš otázku, dostaneš odpověď, a ne reakci. Otevře tvé otázce své srdce, vystaví se tvé otázce, odpoví ti na ni.

Páže mraků: Mysl

Přesně to se stane, když zapomeneme, že mysl má být naším sluhou, a necháme jí řídit celý náš život. Hlava plná mechanismů, pusa vztekle a nepříčetně mele a celá okolní atmosféra je znečištěná zplodinami z této továrny názorů a argumentů. "Počkat," říkáte, "mysl z nás přece dělá lidi, je zdrojem celého pokroku, všech velkých pravd". Jestli tomu věříte, udělejte následující pokus: Zavřete dveře svého pokoje, zapněte diktafon a dejte si totální souhlas říci cokoli, co vám právě přijde "na mysl". Když opravdu necháte vyjít ven vše bez jakékoli cenzury a úprav, budete udiveni, kolik smetí z vás vypadne.

Páže mraků ti naznačuje, že se někdo zasekl "někde v hlavě". Ujisti se, že to nejsi ty.

Tak takhle to vypadá v tvé hlavě, kladky a páky a spousta dalších podivných věcí, které jsi posbíral všude možně. Tak malá hlava... a nezbývá ani kousek místa k žití! A to smetí se ti tam neustále převaluje, hlava se ti točí a zamotává - zaměstnává tě. Jen si pomysli, jaké myšlenky se ti honí v hlavě.

Jednou se na to posaď, zavři za sebou dveře a půl hodiny piš, cokoli ti projde myslí, a pochopíš, co tím myslím, že budeš děním ve své mysli překvapen. Zůstává to v pozadí, je to všudypřítomné, obklopuje tě to jako mrak. S takovým mrakem nemůžeš poznat realitu: nemůžeš dosáhnout duchovního vnímání. Ten mrak musí pryč. A zmizí jen na základě tvého rozhodnutí zbavit se ho. Ty na něm lpíš - ten mrak se o tebe nezajímá, to si zapamatuj.