Páže vody: Pochopení

Pták namalovaný na této kartě vyhlíží z něčeho, co vypadá jako klec. Nejsou tu žádné dveře, ale jednotlivé tyče momentálně mizí. Tyče jsou jen iluzí a malý ptáček je přitahován krásou a svobodou, a je povzbuzován ostatními. Roztahuje svoje křídla, přepravený poprvé vzlétnout. Počátek nového porozumění - klec je vždy otevřena a obloha je zde vždy pro naše pátrání - nás činí ze začátku poněkud nejistými. Je přirozené cítit se nejistě, ale důležité je aby nejistota nepřekryla příležitost nové zkušenosti - zkušenosti bezstarostnosti a dobrodružství, vždy existující souběžně s nejistotou. Pohybuj se s lehkostí a jemností. Prociť si vnitřní chvění. Roztáhni svá křídla a buď svobodný.

Jsi mimo vězení, mimo klec, můžeš otevřít svá křídla a celá obloha je tvá. Všechny hvězdy, měsíc a slunce ti náleží. Můžeš kdykoli zmizet v modré věčnosti nad námi ...

Odlož lpění na tomto vězení, vyjdi z klece a celá obloha je tvá. Otevři svá křídla a křižuj nebe tak jako orel. Na tvé vnitřní obloze, ve tvém vnitřním světě je svoboda nejvyšší hodnotou - všechno ostatní je podružné, existuje jen blaženost a extáze. Jsou zde tisíce květin, není možné je spočítat. Všechny se stávají skutečnými díky tvé svobodě. Kapitola 6

6. Voda (emoce): Sen

Jednoho kouzelného večera potkáš druhou polovinu své duše, toho dokonalého člověka, který uspokojí všechny tvé potřeby a splní všechna tvá přání. Správně? Špatně! Tahle fantazie, kterou básníci a skladatelé omílají pořád dokola, má své kořeny v naší vzpomínce na dělohu, kde jsme byli v bezpečí a "zajedno" s naší matkou; není divu, že se celý život toužíme po tom tam vrátit. Ale, tak trochu hrubě řečeno, je to dětinský sen. A je udivující, jak tvrdošíjně na něm lpíme, tváří v tvář realitě.

Nikdo, ať už tvůj nynější partner nebo ten vysněný z budoucnosti, nemá povinnost přinést ti tvé štěstí na podnose - ani nemůže, i kdyby chtěl. Skutečná láska nepramení ze snahy vyřešit naše potřeby závislostí na druhém člověku, ale z našeho vlastního vnitřního bohatství a vyspělosti. Potom máme tolik lásky na rozdávání, že k sobě přirozeně přitahujeme milence.

Bylo to už řečeno mnohokrát, ve všech dobách. Všichni nábožní lidé to říkali: "Sami přicházíme na tento svět, sami odcházíme." Veškerá společnost je iluze. Samotná myšlenka naší společnosti vychází z toho, že jsme sami a samota nás bolí. Chceme svou samotu utopit ve vztazích... Proto tolik vyžadujeme lásku. Jen se na to zkuste podívat. Normálně si myslíte, že jste se zamilovali do nějakého člověka, protože je krásný. To není pravda.

Opak je pravdou: zamilovali jste se, protože nemůžete být sami. Bylo to nevyhnutelné. Chtěla jsi nějak utéci sama před sebou. A jsou tu lidé, kteří se nezamilují do člověka, zamilují se do peněz. Jdou za penězi, jdou za mocí, stávají se z nich politici. Tím se také vyhýbají své samotě. Když se podíváš na člověka, když se podíváš na sebe, budeš překvapena - všechny tvé aktivity mají jediného společného jmenovatele. Bojíš se své samoty. Všechno ostatní jsou jen výmluvy. Skutečná příčina je, že se cítíš velmi osamělá.

Mistr

Zenový Mistr není mistrem druhých, ale mistrem sám sebe. V každém jeho gestu, v každém slově se odráží jeho osvícený stav. Nemá žádné soukromé cíle, nemá potřebu měnit chod věcí. Žáci jej neobklopují proto, že by ho chtěli následovat, ale proto aby nasáli jeho přítomnost a inspirovali se jeho příkladem. V jeho očích nalézají odraz své vlastní pravdy a v jeho tichu se snáze ponoří do ticha své vlaství bytosti. Mistrem jsou žáci vítáni ne proto, že by je chtěl vést, ale proto že jim může mnoho nabídnout. Spolu vytvářejí energetické pole, v němž každý snáz nalézá své vlastní světlo.

Najdeš-li takového mistra, jsi požehnaný. Vytrvej v hledání, i když se ti to zdá nemožné. Naslouchej učitelům a "skoro mistrům" a jdi dál. Charaiveti, charaiveti, říkal Gautama Buddha. Nezastavuj se.

Mistři neučí pravdě; ta se nedá naučit. Předávají něco, co je za svatými knihami, za slovy. Je to přenos. Je to energie provokující energii v tobě. Je to taková synchronicita...

K mistrovi musíte přistupovat s velkou láskou, s velkou důvěrou a s otevřeným srdcem. Ty ještě nevíš, kdo jsi. On však ví, kdo je a kdo jsi ty. Mohli bychom říci, že housenka neví o tom, že by se mohla stát motýlem. Vy jste housenky - bódhisttvové. Všechny housenky jsou bódhisattvové a všichni bódhisttvové jsou housenky. Bódhistattva je ten, kdo se může stát motýlem, buddhou, kdo je buddhou ve své podstatě.

Vztah mistra a žáka je jako vztah mezi motýlem a housenkou, přátelství mezi motýlem a housenkou. Motýl nemůže dokázat, že by se z housenky mohl stát motýl - logicky to nejde. Motýl však může v housence provokovat touhu - to jde.

XIV. Integrace

Obrazem integrace je unio mystica, splynutí protikladů. Je to doba komunikace mezi protikladnými životními zkušenostmi z minula. Spíše, než aby noc stála proti dnu a temnota potlačovala světlo, spolupracují na vytváření sjednoceného celku, neustále se přelévajíce jeden ve druhý a každý ve své nejhlubší podstatě obsahuje zárodek toho druhého.

Orel a labuť jsou bytosti rozletu a vznešenosti. Orel je vtělením síly a samoty. Labuť, která představuje prostor a čistotu, ladně proplouvá mezi emocemi a jejich nitrem, je ve své dokonalosti a kráse nekonečně spokojená a celistvá.

Jsme spojením orla a labutě: muže a ženy, ohně a vody, života a smrti. Karta integrace je symbolem sebestvoření, nového života, mystické jednoty, známých pod pojmem alchymie.

Konflikt je v člověku. Dokud není vyřešen tam, nemůže být vyřešen nikde jinde. Je v tobě politikaření, rozpor mezi dvěma částmi mysli.

Existuje tu něco jako můstek. Když je ten můstek nějakou nehodou či fyziologickým defektem nebo jinakl zlomen, stane se člověk rozpolceným a z jednoho člověka se stanou dva - fenomén schizofrenie neboli rozpolcenosti je na světě. Když se můstek prolomí - a ten můstek je velmi křehký, jsou z tebe dva lidé, chováš se jako dva rozdílní lidé. Ráno jsi plná lásky a krásná, večer zuříš a jsi úplně jiná. Nepamatuješ se na své ráno... jak bys také mohla? Fungovala v tobě jiná mysl, stali se z tebe dva lidé. Jestliže se můstek zpevní natolik, aby zmizely dvě mysli, přichází integrace, krystalizace. To, čemu George Gurdjieff říkal krystalizace bytosti, není nic jiného než proces splývání těchto dvou myslí, setkání mužského a ženského uvnitř, setkání jin a jang, levé a pravé, setkání logického a nelogického, Platona a Aristotela.