7. Oheň (činy): Stres

Kolik znáš lidí, kteří byli zcela přetíženi příliš mnoha projekty, příliš mnoha "koulemi ve vzduchu", náhle omemocněli chřipkou, nebo někde upadli a skončli o berlích? Je to tak trochu "špatně načasované" - malá opice se špendlíkem v ruce chystá celé té "jednočlenné kapele" podtrhnout pódium pod nohama.

Stres, jaký představuje tato karta, potká čas od času každého z nás, avšak perfekcionisté jsou v tomto ohledu zvlášť zranitelní. Vytváříme si ho sami v doměmí, že se bez nás nic neobejde, ozvláště, když sami nejlíp víme, jak na to! Co si o sobě myslíš? Myslíš, že slunce ráno nevyjde, když mu ty osobně nenařídíš budíka? Jdi na procházku, kup si květiny, udělej si k večeři špagety - cokoli "nedůležitého". Hlavně se dostaň z dosahu té opice!

Všechny osobní cíle jsou neurotické. Dokonalý člověk pozná, pocítí: "Nejsem oddělený od celku a nevím, proč bych se měl pídit po svém osudu. Děje se spousta věcí, svět je v pohybu - řekněme že je to Bůh... kdo vším hýbe. Věci se dějí samy od sebe. Není třeba bojovat, vyvíjet úsilí; nemám zapotřebí o něco bojovat. Můžu se uvolnit a prostě být."

Dokonalý člověk není člověk činu. Nahodilý člověk je člověk činu. Nahodilý člověk samozřejmě jakoby neustále seděl na vulkánu, ve strachu, úzkosti, stresu a jiných mukách. Každou chvíli to může vybuchnout, protože žije v nejistém světě a přitom věří, že má všechno pod kontrolou. To vytváří v jeho bytosti napětí, protože někde hluboko uvnitř ví, že jisté není nic.

7. Voda (emoce): Projekce

Muž a žena na této kartě si vzájemně hledí do tváře, a přitom nejsou schopni jeden druhého vidět jasně. Každý si promítá představu, kterou si utvořil ve své mysli a která nyní překrývá skutečnou tvář osoby, na niž se dívá.

Každý se někdy může zamotat do promítání celých filmů podle vlastního scénáře na lidi a události kolem. Stává se to tehdy, když si nejsme plně vědomi našich očekávání, tužeb a soudů; místo abychom za ně převzali zodpovědnost a přijali je, zkoušíme je přisoudit jiným. Projekce může být ďábelská nebo božská, rušivá nebo příjemná, ale pořád je to projekce - mrak, který nám brání vidět realitu takovou, jaká je. Jediné východisko je pochopit, o jakou hru se zde jedná. Až zase budete někoho posuzovat, otočte to naopak: Opravdu to, co vidíš v druhých patří tobě? Je tvá vize jasná anebo zastřená tím, co právě chceš vidět?.

Když sedíte v kině, vždy se díváte na plátno, nikdy se nedíváte dozadu - vzdadu je promítačka. Ve skutečnosti ten film na plátně vůbec není; je to jen projekce světla a stínu. Film existuje jen tam vzadu, jenomže tam se ty nikdy nedíváš. Je tam promítačka. Tvá mysl stojí vzadu za celou touhle věcí, tvá mysl je také ta promítačka. Ale ty se vždycky díváš na druhé, protože tím plátnem jsou ti oni. Když jsi zamilovaný, zdá se ti osoba nesrovnatelně krásná. Když nenávidíš, je ten samý člověk nejpošklivější za všech, a přitom si ani neuvědomíš, jak může být jeden a ten samý člověk tím nejošklivějším i tím nejkrásnějším zároveň...

Jediný způsob, jak dojít k pravdě je naučit se, jak být bezprostředně přítomen ve svém vnímání, jak odstranit výpomoc mysli. Toto zasahování mysli je problém, protože mysl může vytvářet jenom sny... A díky tvému nadšení začínají sny vypadat jako realita. Když jsi nadšený příliš, pak jsi omámený, jsi mimo své smysly. Pak cokoli, co vidíš, je jen tvá projekce. A existuje právě tolik světů, kolik je myslí, protože každá mysl žije ve svém vlastním světě.

6. Hmota (tělo): Kompromis

Na dvorech starého Japonska bývali služebníci často vybíráni z vrstvy méně významných zločinců, kteří byli vykastrovaní. Protože byli důvěrně obeznámení s životem dvora, často se ocitali ve středu politických a společenských intrik a za oponou těchto scén měli velkou moc.

Dvě postavy na této kartě nám připomínají, do jak odporných spikleneckých situací se můžeme dostat, když budeme ustupovat ze své vlastní pravdy. Jedna věc je vyjít někomu vstříc, pochopit jeho pohled a zasadit se o harmonizaci protichůdných sil. Druhá věc je "vzdát se" a zradit naši vlastní pravdu. Když se na to podíváme zblízka, většinou zjistíme, že se tím pokoušíme něco získat - ať už je to moc nebo souhlas druhých. Jestli tě něco takového láká, buď opatrná: odměna za podobné kompromisy vždy nechává hořkost v ústech.

Nesnaž se být vychytralá, jinak zůstaneš pořád stejná, nezměníš se. Polovičatost na cestě lásky a meditace v tobě vytvoří spoustu zmatků. Nijak ti to nepomůže.

Jenže požádat o pomoc se protiví egu, tudíž se se snažíš najít kompromis. Takový kompromis bude ještě víc nebezpečný, ještě víc tě zmate, bude ze zmatku stvořený a ještě víc zmatků způsobí. Snaž se pochopit, proč tolik toužíš po kompromisu. Dříve nebo později poznáš, že ti kompromis nepmůže. Kompromis může být způsob, jak nejít ani jednou cestou nebo jen potlačit svůj zmatek. Zmatek se však stejně nakonec prosadí. Nikdy nic nepotlačuj, měj ve své sitaci jasno. Když jsi zmatená, uvědom si, že jsi zmatená. Bude to první věc, která ti bude jasná: že jsi zmatená. Vstoupila jsi na cestu.

2. Mraky (mysl): Schizofrenie

Postava na této kartě přináší nový nečekaný význam starého přirovnání "cítit se jako mezi dvěma mýnskými kameny". My se však ocitáme přesně v téže situaci, když se zasekneme ve své nerozhodné a dualistické mysli. Mám se pustit rukama a padat hlavou dolů, nebo uvolnit nohy a padat po nohách? Mám jít sem nebo tam? Mám říct ano nebo ne? Ať už se rozhodneme jakkoli, vždy začneme přemýšlet jestli jsme se neměli rozhodnout jinak.

Jediným východiskem z tohoto dilematu je, bohužel, pustit se na obou koncích najednou. Z této situace se se nedostaneš tím, že ji vyřešíš psaním seznamů pro a proti nebo přivoláním své mysli na pomoc. Raději následuj své srdce, jestli ho najdeš. A když ho nemůžeš najít, prostě skoč - tvé srdce začne tlouci tak rycle, že nebude pochyb, kde ho máš.

Člověk je rozdělený. Schozofrenie je normální stav člověka - alespoň nyní. V primitivní společnosti tomu možná bylo jinak, ale stovky let výchovy, civilizace, kultury a náboženství udělaly z člověka dav - rozpolcený, rozdělený, neslučitelný... Ale protože tato rozpolcenost je proti jeho přirozenosti, jednota stále přežívá ukryta kdesi hluboko. Protože lidská duše je jenom jedna, může celá výchova narušit jen okraj člověka. Střed zůstává nedotčen - tak člověk pokračuje v životě. Jenomže jeho život se stal peklem.

Veškerým úsilím zenu je zvavit člověka této schizofrenie, zbavit ho rozdvojené osobnosti, rozpolcené mysli, stát se nerozděleným, sjednoceným, soustředěným, vykrystalizovaným. Tak, jak teď jsi, nemůžeš říct, že jsi. Nemáš žádné bytí. Jsi jako tržiště - spousta hlasů. Když chceš říct "ano", je u toho hned "ne". Nemůžeš ani plně zašeptat "ano"... Takto není možné být šťastný; zoufalství je přirozený následek rozdvojené osobnosti.