3. Mraky (mysl): Izolace

V naší společnosti bylo obzvlášť mužům vtloukáno do hlavy, aby neplakali, aby se tvářili hrdinsky, když je něco raní, a nedávali najevo svou bolest. Do této pasti se však mohou chtit i ženy a každý z nás může mít tu a tam pocit, že jediný způsob, jak přežít je uzavřít se vůči všem pocitům a emocím, abychom nebyli znovu zraněni. Když je naše bolest obzvlášť hluboká můžeme se ji dokonce pokoušet ukrýt i před sebou samými. Stáváme se přimrzlí a rigidní, protože hluboko uvnitř víme, že k tomu, aby se bolest znovu uvolnila a začala námi proudit, stačí jedna malá trhlinka v ledu.

Duhově zbarvené slzy na plačící tváři člověka na této kartě jsou klíčem k průlomu z této izolace. Jedině slzy mají sílu rozpustit led. Plakat je v pořádku a vy nemáte nejmenší důvod, abyste se za své slzy styděli. Pláč nám pomáhá pustit se vaší bolesti, umožňuje nám být citliví k sobě a podporuje uzdravování.

Jsme zoufalí, protože jsme příliš ve své osobnosti. Co to znamená, když řeknu, že jsme příliš ve své osobnosti? A co se přesně děje, když jsme příliš ve své osobnosti? Můžete být buď v existenci anebo v osobnosti - obojí najednou není možné. Být v osobnosti znamená být stranou, být oddělený. Být v osobnosti znamená být ostrovem. Být v osobnosti znamená nakreslit kolem sebe hraniční čáru. Být v osobnosti znamená dělat rozdíly mezi "tohle jsem" a "tohle nejsem".

Osobnost je právě tato definice, hranice mezi "já" a "ne-já" - osobnost izoluje. A zmrazuje tě - už neplyneš. Když plyneš, osobnost nemůže existovat. Proto se z lidí téměř staly kostky ledu. Nemají žádné teplo, žádnou lásku - láska je teplo a oni se lásky bojí. Když se jich dotkne teplo, začnou se rozpouštět a hranice zmizí. V lásce hranice mizí; zmizí i v radosti, protože ani radost není chladná.

XX. Procitnutí

Motýl na této kartě je představitelem vnějšího, toho, co je neustále v pohybu, toho co není skutečné, nýbrž je jen stvořenou iluzí. Za motýlem se rýsuje tvář vědomí, jejíž pohled směřuje dovnitř, k tomu, co je věčné. Mezi očima je otevřené místo, ve kterém se objevuje lotos duchovního vývoje a vycházející slunce vědomí. S východem tohoto vnitřního slunce se rodí meditace.

Tato karta nám připomíná, abychom to, co je skutečné nehledali venku, ale uvnitř. Když se zaměříme na okolní svět, zamotáme se až příliš často do svého posuzování - tohle je dobré a tamto je špatné, tohle chci a tamto nechci. Tyto soudy nás drží v síti našich iluzí, ospalosti, našich starých návyků a modelů jednání. Zahoď svou mysl plnou názorů a podívej se dovnitř. Tam můžeš spočinout ve své vlastní hluboké pravdě, kde rozdíl mezi sny a realitou už dávno znáš.

To je jediný rozdíl mezi snem a skutečností: skutečnost vám na rozdíl od snu umožňuje pochybovat.

Pro mě znamená schopnost pochybovat to největší požehnání, jakého se lidstvu dostalo. Náboženství bylo vždy nepřátelské, protože se snažilo vykořenit sebemenší pochybnost - a to z jednoho prostého důvodu: chtělo, aby lidé věřili určitým iluzím, které jim kázalo...

Proč asi lidé, jako byl Gautama Buddha tak trvali na tom, že celá existence - vyjma tvého vnitřního svědka, tvého vědomí - je pomíjivost utkaná ze stejných vláken jako naše sny? Neříkají nám, že stromy neexistují. Netvrdí, že tu nejsou ani ty sloupy. Nenechte se zmýlit slovem "iluze"... Bylo přeloženo jako inluze, ale iluze není to pravé slovo. Iluze neexistuje. Skutečnost existuje. Májá je neco mezi - téměř existuje. Pokud jde o naše každodenní činnosti, může být považována za realitu. Pouze v tom nejvyšším smyslu, z vrcholku tvého osvícení, se stává neskutečným, iluzorním.

Rytíř ohně (ovládnutí činů): Intenzita

Postava na této kartě ve tvaru šípu se pohybuje s jasným cílem člověka, který přesně ví, co má dělat. Pohybuje se tak rychle, že se téměř stala čistou energií. Jeho intenzita se však liší od šílené energie, sníž lidé ženou svá auta na plný plyn z místa na místo. Taková intenzita patří do horizontálního světa času a prostoru. Intenzita, představovaná Rytířem Ohně patří do vertikálního světa přítomnosti - světa založeného na poznání, že právě teď je jediný okamžik, a právě tady je jediný prostor.

Když jednáš s intenzitou Rytíře Ohně, s největší provděpodobností zčeříš hladinu vod, které tě obklopují. Někoho tvá přítomnost osvěží a pozvedne, jiné však otráví nebo dokonce ohrozí. Na názorech druhých však mnoho nezáleží, protože teď už tě nic nezastaví.

Zen říká: považuj všechna velká slova a učení za své nejhorší nepřátele. Vyhýbej se jim, protože musíš najít svůj vlastní pramen. Nesmíš být následovníkem, imitátorem. Musíš být originálním jedincem; musíš najít své nejvnitřnější jádro, bez návodu, bez pomoci svatých knih. Je temná noc, ale svým intenzivním ohněm zvídavosti musíš dojít k úsvitu.

Každý, kdo zahořel touto intenzívní zvídavostí, našel úsvit. Ostatní jenom věří. Ti, kdo věří, nejsou nábožní, svou vírou se jen vyhýbají velkému náboženskému dobrodružství.

Král mraků: Sebeovládání

Sebeovládání a kontrola mají zajisté své místo i čas, ale když je necháme řídit náš život, skončíme zcela ztuhlí. Postava na kartě je ze všech stran sevřená úhly pyramidových útvarů. Světlo se na lesklých plochách blyští a odráží, ale neproniká dovnitř. Vypadá, jako kdyby byl téměř mumifikovaný uvnitř struktury, kterou si kolem sebe vystavěl. Zaťaté pěsti a prázdný, takřka slepý pohled. Spodní část jeho těla pod stolem tvoří špičku nože, ostří, které řeže a odděluje. Jeho svět je uspořádaný a dokonalý, ale není živý - nemůže do něj vstoupit žádný projev spontánnosti nebo zranitelnosti.

Král mraků nám připomíná, abychom se zhluboka nadechli, povolili kravatu a brali věci s nadhledem. Když uděláme chybu, je to pořádku. Když se nám věci trochu vymykají z rukou, pravděpodobně nám to naordinoval lékař. Život je přece mnohem víc, než mít vše pod kontrolou.

Lidé, kteří se ovládají, jsou stále nervózní, protože hluboko v nich se stále ukrývá zmatek. Když se nekontroluješ, jsi volně plynoucí a živý, pak nejsi nervózní. O nervozitě nemůže být ani řeč - ať se děje, co se děje. Od budoucnosti nic neočekáváš, nebereš na sebe žádné role. Tak proč bys měl být nervózní? K tomu, abychom udrželi naši mysl pd kontrolou, musíme být neustále tak chladní a zmrazení, aby do našich končetin, do našeho těla nemohla proudit žádná životní energie. Kdyby energie mohla volně proudit, vyplavalo by všechno potlačování na povrch. Proto se lidé naučili, jak být chladnými, jak se dotýkat druhých, aniž by se jich dotkli, jak vidět druhé a přesto je nevidět.

Lidé žijí v otřelých frázích - "Ahoj! Jak se máš?" Nikdo tím doopravdy nic nemyslí. Používáme tyto fráze, abychom se vyhnuli opravdovému setkání. Lidé se nedívají druhým do očí, nedrží se za ruce, nesnaží se vnímat energii druhého, nedovolí si její výměnu - moc se bojí, jen se to vše nějak snaží zvládnout, studeně a mrtvě, jako ve svěrací kazajce.