3. Mraky (mysl): Izolace

V naší společnosti bylo obzvlášť mužům vtloukáno do hlavy, aby neplakali, aby se tvářili hrdinsky, když je něco raní, a nedávali najevo svou bolest. Do této pasti se však mohou chtit i ženy a každý z nás může mít tu a tam pocit, že jediný způsob, jak přežít je uzavřít se vůči všem pocitům a emocím, abychom nebyli znovu zraněni. Když je naše bolest obzvlášť hluboká můžeme se ji dokonce pokoušet ukrýt i před sebou samými. Stáváme se přimrzlí a rigidní, protože hluboko uvnitř víme, že k tomu, aby se bolest znovu uvolnila a začala námi proudit, stačí jedna malá trhlinka v ledu.

Duhově zbarvené slzy na plačící tváři člověka na této kartě jsou klíčem k průlomu z této izolace. Jedině slzy mají sílu rozpustit led. Plakat je v pořádku a vy nemáte nejmenší důvod, abyste se za své slzy styděli. Pláč nám pomáhá pustit se vaší bolesti, umožňuje nám být citliví k sobě a podporuje uzdravování.

Jsme zoufalí, protože jsme příliš ve své osobnosti. Co to znamená, když řeknu, že jsme příliš ve své osobnosti? A co se přesně děje, když jsme příliš ve své osobnosti? Můžete být buď v existenci anebo v osobnosti - obojí najednou není možné. Být v osobnosti znamená být stranou, být oddělený. Být v osobnosti znamená být ostrovem. Být v osobnosti znamená nakreslit kolem sebe hraniční čáru. Být v osobnosti znamená dělat rozdíly mezi "tohle jsem" a "tohle nejsem".

Osobnost je právě tato definice, hranice mezi "já" a "ne-já" - osobnost izoluje. A zmrazuje tě - už neplyneš. Když plyneš, osobnost nemůže existovat. Proto se z lidí téměř staly kostky ledu. Nemají žádné teplo, žádnou lásku - láska je teplo a oni se lásky bojí. Když se jich dotkne teplo, začnou se rozpouštět a hranice zmizí. V lásce hranice mizí; zmizí i v radosti, protože ani radost není chladná.

Rytíř vody: Důvěra

Teď je ta pravá chvíle na bungee jumping bez lana! Rytíř vody od nás vyžaduje absolutní důvěru, bez jakýchkoliv záchranných sítí. Když můžeme skočit a letět do neznáma, jsme nadšením bez sebe, i když nás samotná myšlenka děsí k smrti. Ale když naše důvěra dosáhne úrovně kvantového skoku, neděláme žádné složité plány ani přípravy. Neříkáme si: "dobře, věřím, ža vím, co mám dělat, něco si ještě zařídím, sbalím si kufry a vezmu si je s sebou". To ne, prostě skočíme, ani pomyšlení na to, co bude dál.

Jde to právě o ten skok a o to vzrušení letět volným pádem prázdnou oblohou. Tato karta však také naznačuje, co nás čeká na druhé straně - je to měkké, otevřené, sladce růžové jako okvětní lístky, šťavnaté... c´mon.

Nemarni svůj život tím, co pomine. Důvěřuj životu. Jedině když důvěřuješ, můžeš odhodit své vědomosti, odložit svou mysl stranou. S důvěrou se otevírá něco nesmírného. Pak tento život přestává být obyčejným životem a stane se bohatým, přetékajícím.

Když je srdce nevinné a zdi okolo padly, jsi spojen s nekonečnem. A nejsi podveden, nemůžeš o nic přijít. To, o co bys mohl přijít nestojí za to mít, a o co nemůžeš přijít, o to se nemusíš bát - nikdo ti to nemůže vzít, nejde to. Nemůžeš přijít o svůj skutečný poklad.

XIV. Integrace

Obrazem integrace je unio mystica, splynutí protikladů. Je to doba komunikace mezi protikladnými životními zkušenostmi z minula. Spíše, než aby noc stála proti dnu a temnota potlačovala světlo, spolupracují na vytváření sjednoceného celku, neustále se přelévajíce jeden ve druhý a každý ve své nejhlubší podstatě obsahuje zárodek toho druhého.

Orel a labuť jsou bytosti rozletu a vznešenosti. Orel je vtělením síly a samoty. Labuť, která představuje prostor a čistotu, ladně proplouvá mezi emocemi a jejich nitrem, je ve své dokonalosti a kráse nekonečně spokojená a celistvá.

Jsme spojením orla a labutě: muže a ženy, ohně a vody, života a smrti. Karta integrace je symbolem sebestvoření, nového života, mystické jednoty, známých pod pojmem alchymie.

Konflikt je v člověku. Dokud není vyřešen tam, nemůže být vyřešen nikde jinde. Je v tobě politikaření, rozpor mezi dvěma částmi mysli.

Existuje tu něco jako můstek. Když je ten můstek nějakou nehodou či fyziologickým defektem nebo jinakl zlomen, stane se člověk rozpolceným a z jednoho člověka se stanou dva - fenomén schizofrenie neboli rozpolcenosti je na světě. Když se můstek prolomí - a ten můstek je velmi křehký, jsou z tebe dva lidé, chováš se jako dva rozdílní lidé. Ráno jsi plná lásky a krásná, večer zuříš a jsi úplně jiná. Nepamatuješ se na své ráno... jak bys také mohla? Fungovala v tobě jiná mysl, stali se z tebe dva lidé. Jestliže se můstek zpevní natolik, aby zmizely dvě mysli, přichází integrace, krystalizace. To, čemu George Gurdjieff říkal krystalizace bytosti, není nic jiného než proces splývání těchto dvou myslí, setkání mužského a ženského uvnitř, setkání jin a jang, levé a pravé, setkání logického a nelogického, Platona a Aristotela.

VII. Uvědomění

Závoj iluzí, májá, která ti bránila ve vnímání skutečnosti takové, jaká je, začíná hořet. Není to vřelý oheň vášně, ale chladný plamen uvědomění. Za hořícím závojem se objevuje velmi jemná a dětská tvář buddhy.

Uvědomění, které v tobě vyrůstá, není výsledkem nějaké vědomé "činnosti", nemusíš bojovat, aby se něco stalo. Jakýkoli pocit, že tápeš v temnotách, se už rozpouští, nebo brzo začne. Zklidni se a pamatuj, že hluboko uvnitř jsi pouhý svědek, nekonečně vědomý a neměnný. Otevírá se ti nový kanál vedoucí z povrchu dění do centra tohoto svědectví. Pomůže ti zůstat oddělenou a nové vědomí strhne závoj z tvých očí.

Mysl nemůže být nikdy inteligentní, pouze ne-mysl je inteligentní. Pouze ne-mysl je původní a radikální. Pouze ne-mysl je revoluční - revoluce v akci.

Mysl sama přináší jen otupění. Zatěžuje Tě vzpomínkami na minulost, představami budoucnosti, a ty - žiješ na minimum. Nežiješ na maximum. Tvůj plamen slabě doutná. Jakmile začneš odkládat myšlenky - všechen ten prach, který jsi v minulosti nasbírala - vyšlene plamen: čistý, jasný, živý, mladý. Celý tvůj život se stane plamenem, plamenem bez kouře. To je uvědomění.