7. Hmota (tělo): Trpělivost

Někdy nám nezbývá nic jiného, než čekat. Semeno bylo zasazeno do země, dítě roste v lůně, ústřice obaluje zrno písku a přeměňuje ho v perlu.

Tato karta nám připomíná, že máme být bdělí, trpěliví a vyčkávat. Přesně to také dělá žena na obrázku. Spokojeně, bez jediného náznaku úzkosti, jednoduše čeká. Zůstává trpělivá v průběhu všech fází měsíce, měnících se jí nad hlavou, je tak sladěna s rytmy měsíce, že se téměř staly jedním. Ví, že nyní je čas být pasívní a nechat přírodu vykonat svoje dílo. Není však ospalá ani netečná; ví, že je čas připravit se na něco důležitého. Je to období, plné tajemna, podobně jako hodiny těsně před úsvitem. Doba, kdy jediné, co můžeme dělat je čekat.

Zapomněli jsme, jak čekat; čekání je téměř opuštěný prostor. Přitom je to náš nejvzácnější poklad - umět počkat na správný okamžik. Celá existence čeká na pravou chvíli. I stromy to vědí - kdy je čas vykvést a kdy je čas vzdát se všeho listí a stát nahý proti obloze. Ve své nahotě jsou stále krásné a s bezmeznou důvěrou, že staré odešlo a nové brzy přijde, čekají, až jim naroste nové listoví. Zapomněli jsme čekat, všechno chceme hned, ve spěchu. To je pro lidstvo velká ztráta.

V tichosti a očekávání uvnitř tebe cosi vyrůstá - tvoje ryzí bytost. A jednoho dne vyskočí a vzplane, otřese celou tvou osobností; staneš se novým člověkem. Novým člověkem, který ví, co je to obřad, novým člověkem, který zná věčné životní šťávy.

VII. Uvědomění

Závoj iluzí, májá, která ti bránila ve vnímání skutečnosti takové, jaká je, začíná hořet. Není to vřelý oheň vášně, ale chladný plamen uvědomění. Za hořícím závojem se objevuje velmi jemná a dětská tvář buddhy.

Uvědomění, které v tobě vyrůstá, není výsledkem nějaké vědomé "činnosti", nemusíš bojovat, aby se něco stalo. Jakýkoli pocit, že tápeš v temnotách, se už rozpouští, nebo brzo začne. Zklidni se a pamatuj, že hluboko uvnitř jsi pouhý svědek, nekonečně vědomý a neměnný. Otevírá se ti nový kanál vedoucí z povrchu dění do centra tohoto svědectví. Pomůže ti zůstat oddělenou a nové vědomí strhne závoj z tvých očí.

Mysl nemůže být nikdy inteligentní, pouze ne-mysl je inteligentní. Pouze ne-mysl je původní a radikální. Pouze ne-mysl je revoluční - revoluce v akci.

Mysl sama přináší jen otupění. Zatěžuje Tě vzpomínkami na minulost, představami budoucnosti, a ty - žiješ na minimum. Nežiješ na maximum. Tvůj plamen slabě doutná. Jakmile začneš odkládat myšlenky - všechen ten prach, který jsi v minulosti nasbírala - vyšlene plamen: čistý, jasný, živý, mladý. Celý tvůj život se stane plamenem, plamenem bez kouře. To je uvědomění.

6. Oheň (činy): Úspěch

Tato osobnost je očividně právě na vrcholu slávy, a celý svět oslavuje její úspěch. Díky své ochotě přijmout současné výzvy tvého života, těšíš se nyní (nebo mohla bys) z opojné jízdy na tygru úspěchu. Vítej ji, těš se z ní, rozděl se o svou radost s ostatními - a pamatuj, že všechna sláva má začátek a konec.

Když na to nezapomeneš, vychutnáš si každý okamžik právě prožívaného štěstí a budeš schopná přijmout budoucí události bez lítosti. Nepokoušej se udržet okamžiky hojnosti za každou cenu, uložit je do schránky, aby vydržely věčně. Největší moudrostí je udržet v mysli vědomí, že všechno pomíjí i přes všechny okamžiky slávy, ať už jsi na vrcholu nebo v údolí. Pak můžeš oslavovat a užívat si jízdy na tygru.

Podívej se na vlny oceánu. Velké vlny se ženou vpřed, z údolí povstávají nové vlny, aby je následovaly. V jednom okamžitou jsi vlnou, v dalším okamžiku jsi prohlubní připravenou následovat vlnu. Těš se z obého - neoddávej se pouze jednomu. Neříkej: Vždy bych byla ráda na vrcholu. To není možné.

Zkus přijmout ten prostý fakt - není to možné. Nikdy se to nestalo, a nikdo se to nestane. Je to proti přirozenosti všech věcí. Co tedy dělat? Těš ze z pobytu na vrcholku dokud trvá - a pak se těš z údolí, když přijde. Co je špatného na údolí? Co je špatného na pobytu dole? Je to relaxace. Vrchol je vzrušení, a nikdo nemůže existovat v trvalém vzrušení

5. Mraky (mysl): Srovnávání

dutý jako bambus? Žárlí sned bambus na dub, protže je větší a na podzim mění barvu listí? Samotná myšlnka, že by se dva stromy vzájemně srovnávaly, je směšná, ale pro nás lidi je vymanění se z tohoto starého zvyku velmi obtížné.

Přiznejme si, že vždycky bude někdo, kdo je krásnější, nadanější, silnější, nebo zdánlivě šťastnější než ty. Zároveň tu také vždycky budou ti, kteří na tom ve všech směrech budou ještě hůř než ty. Cesta k nalezení sebe sama nespočívá v tom, že se budeš srovnávat s druhými, ale v naplňování tvého potenciálu tím nejlepším možným způsobem.

Srovnávání s sebou přináší podřízenost a nadřízenost. Kdy ž nebudeš srovnávat, všechna podřízenost a nadřízenost mizí. Pak jsi, jednoduše tady jsi. Malý keř, nebo velký strom - na tom nezáleží; ty jsi sama sebou. Ty jsi potřebná. Každé stéblo trávy je stejně potřebné jako ta největší hvězda. Bez toho stébla by byl Bůh míň, než je. Kukání je stejně důležité jako Buddha; svět by byl méně, byl by chudší, kdyby kukačka zmizela.

Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Všechno je potřebné a všechno do sebe zapadá. Je to organická jednota: nikdo není výš a nikdo není níž, nadřazený ani podřízený. Všichni jsou nesrovnatelně jedineční.